Rychle jsem prošla kolem recepce, pozdravila holky, které měly zrovna službu a napochodovala jsem do knihovny k naší babi Květuš. Naše babi Květuš nebyla vůbec naše, jakože moje, ale je to takový místní inventář. Byla tu kdysi, když sem jezdily hubené děti a je tu i teď, kdy se z hubených dětí stali buřtíci. Ale né, jsem protivná, nejsou to buřtíci, prostě mají trochu nad-váhu. To snad ani není jejich největší problém. Jejich největší problém je jakási vyhaslost, skleslost, nechuť do života. No nic, to nebudu teď řešit.
"Dobré ráno, babi", usmála jsem se na ni přes pult, za kterým seděla a rovnala časopisy Týden. Úplně se rozzářila.
"Ale, ale, ale, kdopak to přišel? Jdeš si pro Jirotku, Liduško?"
Liduško mi říkala jen ona, nějak se jí totiž nedařilo udělat z Lindy zdrobnělinu. Mě ostatně také ne.
Přikývla jsem.
"No jo, jako každé pondělí si jdu pro Jirotku. Jirotkův Saturnin, lék na váš splín", mrkla jsem jedním okem a šťastně rozpažila abych svá slova náležitě podbarvila.
"I na ten tvůj?" Modré bystré oči zapátraly v mé duši. Vidí do mě jak do hubené kozy. Nechápu, jak přišla na to, že nejsem v pohodě.
"Ale babi, jakýpak splín, krásně jsem se vyspala, krásně jsem si zaběhala, posnídala jsem a teď si jdu číst. Není svět krásný?"
"Ale Liduško, mě neoklameš, něco se stalo, viď? Na jednu stranu vypadáš trochu zdrchaně, na tu druhou zasněně. Pozorovala jsem tě, když jsi přicházela", ukázala bradou na prosklené dveře vedoucí na chodbu, "kráčela jsi jak ve snách.!
"Hele mě to můžeš říct: Nějaké trable s hochem, viď?!"
Asi jsem koukala jak z jara, protože se vítězoslavně usmála
"A já vím, že to je ten mladík z tvé skupiny! Šla jsem si pro snídani a trochu jsem se rozhlížela, kdo nám to přijel. A ten tvůj se tedy nedal přehlédnout. Fešák!!! Vážně fešák."
Zachvátila mě panika. Jaký můj? Jaký fešák? Sakra, jsem snad průhledná?!
Zmateně jsem popadla deset malých knížek a couvala.
"Babi, babi, nemalujte čerta na zeď. Žádný fešák mě vůbec, ale vůbec nezajímá. Víte, že jsem spokojená jak blecha, nechci nikoho."
"Odříkaného největší krajíc, buď na něj milá", stačila za mnou ještě houknout Květuš a já pádila celá rudá chodbou zase zpět, div že jsem Jirotku nevytrousila.
Došla jsem k hlavnímu vchodu. Opřený o sloup tam stál Alex a pokuřoval si. No fuj!!!!! Kuřák! To má mínus jak hrom. Vtom otočil hlavu a naše oči se setkaly. Usmál se, típnul cigaretu a vykročil ke mně. Ucítila jsem slabý závan nějaké vůně smíchanou s vůní tabáku, a byla to vůně podmanivá a uhrančivá a brnkla mi o nerv v břichu, tento se sevřel a málem na mě poslal mdloby. Mám kamarádku, které zavětří a řekne: Hugo Boss č. 6. Nebo: Armani Idole. Já se nadechnu a maximálně zase vydechnu.
"Ahoj Lindo, copak to neseš, ukaž pomůžu ti."
Začali jsme si tykat?!
Začali jsme si tykat?!
Podala jsem mu knížky.
"Už jsou tu všichni?"
"Myslím, že ne. Nebo jo?", rozhlédl se a přejížděl očima skupinky kolem stojících.
"Pětkáááá! Pětkááá! Pojďte sem", zavolal a pár lidí se otočilo a přišouralo se k nám.
"Vidíš? Stačí málo a všichni jsme." To mrknutí si mohl odpustit...
Tak jo, supermane, můžeme vyrazit.
Vedla jsem je přes zelený trávník do přední části zahrady, kde se nacházel obrovský dřevěný altán. Někdy se tu konaly komorní koncerty, teď zrovna v něm byly rozestavené polohavací polstrované židle. Vedle každé židle byl kulatý stoleček, a na něm stála malá petka s vodou a kelímkem a banán. Na každé židli byla složená bílá huňatá deka. Cítila jsem zvláštní napětí, které mi bránilo se s těmi lidmi bavit, laškovat, smát se. Musím vypadat jak boží umučení. Vzpomněla jsem si na Květuš, na její rentgenové oči a doporučení, abych byla milá. Je na čase se srovnat.
Lidi švitořili a tipovali, co se bude dít. Na tuhle chvíli jsem se vždy těšila:
"Posaďte se, zachumlejte se, budeme si číst."
Vrhli se k židlím, naklepali deky a uvelebili se. Někteří si prohlíželi vodu, jako by něco takového viděli prvně v životě, ale na banán si nikdo netroufl. Asi po zkušenostech se snídaní nevěděli, zda by ho mohli sníst celý, nebo jen tu šlupku.
"Teď vám rozdám Saturnina. Určitě znáte. Pokud ne knížku, film či seriál s výborným Víznerem i Havelkou, a vůbec se všemi, kdo tam hráli, jste viděli stoprocentně."
Souhlasně přikyvovali hlavami a usmívali se. Chodila jsem mezi nimi a každému dala jednu knížku.
Posadila jsem se také.
"Řekněte, kdy naposledy jste si sedli jen tak s knížkou pod strom? A četli. Kdy jste naposledy opravdu odpočívali?"
Ticho.
"Já vím: ani nevíte. Tady máte čas. Čtěte si, spěte, koukejte do dálky, přemýšlejte si, klidně si povídejte. ALE: ne o práci, ne o starostech, ne o problémech. Tohle je kouzelný altán. jak slyší něco negativního, zřítí se."
Uvolněný smích.
"A jestli si myslíte, že jsem zapomněla na to, že mi máte odevzdat veškerou elektroniku, tak nezapomněla. Nemusíte ji odevzdávat. Byla to jen výhrůžka. Ovšem platí to, že od snídaně po večeři ji nesmíte používat. To se myslím dá vydržet, že jo?"
Souhlasné úsměvy.
A teď už si čtěte.
"A co ty papíry?" No jo, Alex, ten musí pořád něco mít.
"Vidíte, na ty jsem zapomněla, vyberu si je."
Obcházela jsem je a brala si od nich vyplněné dotazníky. S nimi jsem se potom posadila do svého křesílka a četla si v nich. Občas jsem na své ovečky koukla. Vypadaly spokojeně. Oči mi čas od času zabloudily na Alexe. Vypadal.... nádherně. Vlasy měl prozářené sluncem, na tváři lehký úsměv, jednu nohu ledabyle přehozenou přes deku. Občas si hlavu opřel o opěradlo a koukal kamsi do parku. Našla jsem si jeho dotazník. Je mu 32, pracuje jako novinář, svobodný, bezdětný, bez nemocí. Rád píše, nesportuje, kouří. Hm, to kouření... Jaké další neřesti asi propadl? Alkohol? Drogy? Holky? Práce? Rychlá auta? Viděla jsem ho jako neodolatelného playboye, co se prohání v černém Porsche Prahou, vedle sebe nějakou modelku či ještě lépe TOPmodelkou s rukou na jejím koleni. Zamrkala jsem a hnusnou představu zaplašila. Přece každý hezký chlap nemusí být nutně.... sukničkář. Přece v Praze nejsou jen modelky...
Vzpomněla jsem si na Ivana. Vlastně to byl vzor ctnosti. Ale co z toho, když se bál vlastní matky a nechal mě jít jen proto, že ona si to přála? Co je proti tomu kouření. Ach jo. Ivan.. Po třech letech jsem si myslela, že jsme dospěli do bodu, kdy se sestěhujeme do jednoho bytu. Stejně jsme spolu trávili veškerý čas. Kromě toho času, kdy musel mamince vymalovat, přitlouct obraz, naštípat dřevo či dojít pro velký nákup. Jenže to jsem si říkala, že je dobře, že je takový, protože to znamená, že ke mně se bude chovat stejně, se stejnou láskou. Naivní jsem byla, hodně naivní. Když jsme se začali bavit o společném bytě, bylo vidět, že to nebude lehké. Netlačila jsem ho, ale našla jsem si garsonku. Bydlení doma už se mi trochu zajídalo a kromě toho: dospělé děti by neměly bydlet se svými rodiči. A tak jsem se osamostatnila a doufala, že Ivan jednoho dne přijde s kufrem. Asi po půl roce, kdy občas přespal, ale víc přespával doma, jsem to nevydržela a chtěla jasné ANO-NE. Koukal na mě docela provinile, ale naprosto pevně řekl, že si maminka myslí, že na bydlení s děvčetem má času dost. A tak jsem ho poslala k čertu. Když odešel, mrskla jsem po něm mobilem. Tedy po něm ne, ale po dveřích, kterými odešel. Mobil umřel. Vytáhla jsem z něj simku a rozstříhala jí. Tak. Konec zvonec. Už se mi nikdy nedovoláš.
Ten večer jsem se rozhodla, že obrátím svůj život vzhůru nohama. Už pár dnů jsem měla nabídku jít do Lesné dělat lektorku. Plat nadprůměrný, strava a bydlení zdarma, přátelské prostředí, pět týdnů dovolené. Odepsala jsem. Za týden jsem opouštěla garsonku, rodinu, město a Ivana. Sbohem a šáteček
Z mého putování minulostí mě vytrhly hlasy.
"A co ten banán, Lindo? Můžeme vám říkat Lindo?"
"Můžete sníst banán a můžete mi říkat Lindo."
Něco ze mě spadlo.
Lidi švitořili a tipovali, co se bude dít. Na tuhle chvíli jsem se vždy těšila:
"Posaďte se, zachumlejte se, budeme si číst."
Vrhli se k židlím, naklepali deky a uvelebili se. Někteří si prohlíželi vodu, jako by něco takového viděli prvně v životě, ale na banán si nikdo netroufl. Asi po zkušenostech se snídaní nevěděli, zda by ho mohli sníst celý, nebo jen tu šlupku.
"Teď vám rozdám Saturnina. Určitě znáte. Pokud ne knížku, film či seriál s výborným Víznerem i Havelkou, a vůbec se všemi, kdo tam hráli, jste viděli stoprocentně."
Souhlasně přikyvovali hlavami a usmívali se. Chodila jsem mezi nimi a každému dala jednu knížku.
Posadila jsem se také.
"Řekněte, kdy naposledy jste si sedli jen tak s knížkou pod strom? A četli. Kdy jste naposledy opravdu odpočívali?"
Ticho.
"Já vím: ani nevíte. Tady máte čas. Čtěte si, spěte, koukejte do dálky, přemýšlejte si, klidně si povídejte. ALE: ne o práci, ne o starostech, ne o problémech. Tohle je kouzelný altán. jak slyší něco negativního, zřítí se."
Uvolněný smích.
"A jestli si myslíte, že jsem zapomněla na to, že mi máte odevzdat veškerou elektroniku, tak nezapomněla. Nemusíte ji odevzdávat. Byla to jen výhrůžka. Ovšem platí to, že od snídaně po večeři ji nesmíte používat. To se myslím dá vydržet, že jo?"
Souhlasné úsměvy.
A teď už si čtěte.
"A co ty papíry?" No jo, Alex, ten musí pořád něco mít.
"Vidíte, na ty jsem zapomněla, vyberu si je."
Obcházela jsem je a brala si od nich vyplněné dotazníky. S nimi jsem se potom posadila do svého křesílka a četla si v nich. Občas jsem na své ovečky koukla. Vypadaly spokojeně. Oči mi čas od času zabloudily na Alexe. Vypadal.... nádherně. Vlasy měl prozářené sluncem, na tváři lehký úsměv, jednu nohu ledabyle přehozenou přes deku. Občas si hlavu opřel o opěradlo a koukal kamsi do parku. Našla jsem si jeho dotazník. Je mu 32, pracuje jako novinář, svobodný, bezdětný, bez nemocí. Rád píše, nesportuje, kouří. Hm, to kouření... Jaké další neřesti asi propadl? Alkohol? Drogy? Holky? Práce? Rychlá auta? Viděla jsem ho jako neodolatelného playboye, co se prohání v černém Porsche Prahou, vedle sebe nějakou modelku či ještě lépe TOPmodelkou s rukou na jejím koleni. Zamrkala jsem a hnusnou představu zaplašila. Přece každý hezký chlap nemusí být nutně.... sukničkář. Přece v Praze nejsou jen modelky...
Vzpomněla jsem si na Ivana. Vlastně to byl vzor ctnosti. Ale co z toho, když se bál vlastní matky a nechal mě jít jen proto, že ona si to přála? Co je proti tomu kouření. Ach jo. Ivan.. Po třech letech jsem si myslela, že jsme dospěli do bodu, kdy se sestěhujeme do jednoho bytu. Stejně jsme spolu trávili veškerý čas. Kromě toho času, kdy musel mamince vymalovat, přitlouct obraz, naštípat dřevo či dojít pro velký nákup. Jenže to jsem si říkala, že je dobře, že je takový, protože to znamená, že ke mně se bude chovat stejně, se stejnou láskou. Naivní jsem byla, hodně naivní. Když jsme se začali bavit o společném bytě, bylo vidět, že to nebude lehké. Netlačila jsem ho, ale našla jsem si garsonku. Bydlení doma už se mi trochu zajídalo a kromě toho: dospělé děti by neměly bydlet se svými rodiči. A tak jsem se osamostatnila a doufala, že Ivan jednoho dne přijde s kufrem. Asi po půl roce, kdy občas přespal, ale víc přespával doma, jsem to nevydržela a chtěla jasné ANO-NE. Koukal na mě docela provinile, ale naprosto pevně řekl, že si maminka myslí, že na bydlení s děvčetem má času dost. A tak jsem ho poslala k čertu. Když odešel, mrskla jsem po něm mobilem. Tedy po něm ne, ale po dveřích, kterými odešel. Mobil umřel. Vytáhla jsem z něj simku a rozstříhala jí. Tak. Konec zvonec. Už se mi nikdy nedovoláš.
Ten večer jsem se rozhodla, že obrátím svůj život vzhůru nohama. Už pár dnů jsem měla nabídku jít do Lesné dělat lektorku. Plat nadprůměrný, strava a bydlení zdarma, přátelské prostředí, pět týdnů dovolené. Odepsala jsem. Za týden jsem opouštěla garsonku, rodinu, město a Ivana. Sbohem a šáteček
Z mého putování minulostí mě vytrhly hlasy.
"A co ten banán, Lindo? Můžeme vám říkat Lindo?"
"Můžete sníst banán a můžete mi říkat Lindo."
Něco ze mě spadlo.
